V Indii

V okamžiku, kdy Michaelovi udělali na čele značku – hlavně v místě jeho „třetího oka“ - směsí pasty ze santalového dřeva, jílu a popela, cítil, že něco rezonuje: „Okamžitě jsem ucítil, že jsem se vrátil domů,“ řekl.

Právě přistál na indické půdě a ta země byla, jak řekl, jeho „duchovní domov.“ Bylo to místo, které chtěl navštívit od doby, co jsme jako bratři začali cestovat po světě. Když ho na letišti uvítali tanečníky a dotekem nazývaným tilak – posvátným požehnáním pro dobré zdraví a naději – potvrdilo mu to, jak už kdysi řekl, že byl v jiném životě Ind. Žertoval, že vždy věděl, že je nějaký důvod pro to, že má indickou kuchařku a přátelí se s Deepakem Choprou. Původem indián, Ind z východu svou duší.

Když vytvářel plán pro své turné HIStory, zamluvil jedno vystoupení v Indii a přijel tam dva týdny před tím, než si vzal Debbie. Vážnost jeho návštěvy byla ilustrována tím, že kvůli jeho příletu uzavřeli mezinárodní letiště v Mumbaí: k jeho uvítání se tam ukázalo 10 000 lidí. 

(…) Když jel z letiště v minidodávce Toyota, stál ve střešním okně, na sobě jednu z jeho šarlatových vojenských bund, se zlatými knoflíky a bílou páskou na paži. Jeho vůz byl někde uprostřed kolony 20 aut. Příkaz řidičům vepředu zněl nezastavovat: měli se od hotelu prodrat jak nejrychleji to bylo možné. 

„Počkat! Zastavte!“ řekl Michael, když se dostali na první křižovatku. Spatřil malou skupinu nezbedníků – dětí z ulice, které na sobě měly jen hadry a pravděpodobně neměly tušení, kdo je tenhle návštěvník. Hrály si na kraji silnice, přestaly a civěly na tu podívanou, která je míjela. Michael se vnořil zpět do vozidla a potom vystoupil na ulici, aby je pozdravil. S úsměvem se k nim přiblížil a komunikoval s nimi univerzálním jazykem: vzal jedno dítě oběma rukama a začal s ním tančit. Potom se, zatímco to všichni úředníci a politici pozorovali z aut, ostatní děti začaly také smát a tancovat. Byl tam asi 2 nebo 3 minuty, přivedl je k závrati, potom je všechny objal, políbil na tvář a nadělil jim sladkosti, načež naskočil zpět do auta. Kolona se opět rozjela a Michael mával.

Hned na další křižovatce se to stalo znovu. „Zastavte! Zastavte!“

Spatřil další děti ulice, vystoupil, tančil s nimi a rozdával další sladkosti. Opakoval tuhle rutinu na každé křižovatce po cestě do hotelu. Jak vzpomíná Viraf (promotér): „Byl to ten nejfantastičtějí projev lidskosti, který jsem kdy viděl.“

Po třech dnech v Mumbaí, před tím, než odjel ze svého aparmánu v hotelu Oberoi, Michael zdvořile poškodil celý pokoj. Vzal pero a podepsal se na zrcadlo, na prostěradla, na brožuru hotelové služby, na polštáře, ručníky a všechny kusy nábytku. Potom zanechal instrukce: „Prodejte to všechno a výnos dejte charitě, prosím.“ Bylo z toho trochu jmění. Viraf si vzpomíná na vzkaz na polštáři, který dnes někdo někde uchovává: „Indie, celý svůj život jsem toužil vidět tvou tvář. Musím odjet, ale slibuji, že se vrátím. Zaplavila mě tvá laskavost, pohnulo mnou tvé duchovní vědomí a tvé děti se dotkly mého srdce. Jsou tváří Boha. Obdivuji a miluji tě Indie.“

Jermaine Jackson ve své knize You Are Not Alone Michael – Through A Brother´s Eyes