Lidia vyrostla v Dominikánské Republice, sotva dvě hodiny lety z Miami, ale jako by to bylo na jiné planetě. Teď je Lidii 41, žije v Jacksonu, má řidičský průkaz, vysokoškolský diplom a tomu odpovídající práci. Na podlaze má koberec, lednici plnou jídla a každé ráno teplou sprchu - to, jak se sem dostala, je dlouhý příběh.
Začal s novým párem bot a snem.
Lidiin otec nikdy nechodil do školy; její matka se dostala pouze do třetí třídy. Měla dvě mladší sestry a velkého bratra. Když jí bylo čtyři nebo pět, její rodiče ji "pronajali" dalším domácnostem, kde pracovala za oblečení a stravu. Mnoho rodin ji bilo. Lidia dělala vše, co mohla, aby se odtamtud dostala, protože by raději byla se svou vlastní rodinou. Jednou utekla od nějaké rodiny, pro kterou pracovala, a její matka jí naplácala na zadek a přivedla jí tam zpátky.
"Moji rodiče se pokoušeli dělat to nejlepší, co se dalo... ale mně to ubližovalo," říká Lidia. "Pracovali jsme tak, abychom měli co jíst. Do dneška je to stejné. Spousta věcí se dosud nezměnila."
Lidiina rodina často putovala po blátivých cestách dolů z hor do města, kde se pokoušeli prodat nebo vyměnit cokoliv se dalo. Pro Lidii to byly drsné výlety, hlavně když byla strarší - její spolužáci si jí dobírali a ona na takové náročné výpravy nikdy neměla pořádné boty. Její palce jsou po letech, které strávila snahou nacpat svá velká chodidla do dětských bot darovaných charitami, doteď ohnuté. Vzpomíná, že v dětství bývalůa zatrpklá a přemýšlela nad tím, proč jí Bůh dal tak těžký život.
"Měla jsem takové umělohmotné boty, které na horké dlažbě vydávaly skřípavé zvuky. Chtěla jsem to, co měli ostatní, co mi připadalo lepší," říká Lidia. "Proč jsem musela sedět na oslu s jídlem a křičet: ´Mám rajčata, mám papáje!´Mnoho let jsem se chtěla schovat pod ocas toho osla."
Ale Lidia věděla, že život toho může nabídnout více a ona to najde.
"Vždycky jsem věděla, že venku je něco jiného; nevěděla jsem pouze, co to je," říká Lidia.
Když jí bylo okolo 10ti let, přišli do její vesnice dobrovolníci, kteří slibovali, že se vrátí se zbrusu novýma botama, které budou udělané jen pro ně.
"Nemohla jsem uvěřit tomu, že by mi to někdo dal.... takové věci jsem slyšela už předtím," říká Lidia.
V Dominikánské republice už bylo hodně misií, buď ale nepřišli do její vesnice a nebo neměli nic pro Lidii. Tentokrát to ale bylo jiné: dostala nový pár bot.
Boty byly z projektu, který sponzoroval Michael Jackson. Lidia a ostatní děti dostali také pár ponožek, batoh plný školních pomůcek a malý překrávač s Jacksonovou hudbou.
Od té doby byl Lidiin život jiný. Škola byla legrace, protože měla nové papíry, pastelky a boty a už se nemusela stydět za to, že nemá nic. Říká, že ty boty a hudba byly důkazem, že na ní někde čeká lepší život. Její přátelé začali mít své vlastní děti a upadali do stejného starého vzorce chudoby a smutku. Lidia věděla, že si zaslouží něco lepšího.
"V mém srdci začalo klíčit semínko," říká. "Byla jsem určena k tomu, abych něco změnila, a to se nestane, jestliže zůstanu v Dominikánské republice. Začala jsem věřit tomu, že to zvládnu."
Lidia nadále pracovala pro ostatní rodiny a když jí bylo asi 12 let, jedna bohatá rodina jí přijala k sobě. Několik dalších let jí posílali do soukromých škol a vystavili jí zcela novému světu mladých lidí, hotelů, luxusního nádobí a kabelové televize. Její vrstevníci ze školy a jeptišky ale pořád věděli, že byla jen "criada" - chudá zotročená dívka z hor - a nikdy necítila, že by jí v tom světě vítali. Když jí bylo 15, přestěhovala se zpět domů a začala šít v továrně.
Tehdy se v jejím životě přihodila další velká věc. Hlavní mechanik z USA do té továrny koupil nový stroj. Když Lidii učil, jak s ním zacházet, zamiloval se do ní. Bobby byl o téměř 30 let starší než Lidii, ale ona věděla, že on jej její cestou z Dominikánské Republiky. Požádal jí o ruku a vzali se, když bylo Lidii 17 let.
"Nebylo to šťastné manželství," říká Lidia. Byl to alkoholik, byl hrubý a příliš ochranářský. Jednou málem Lidii a její matku, která byla zrovna těhotná, zabil.
"Opustila jsem ho... a můj sen zmizel. Chvíli to bylo dost deprsivní. Nevěděla jsem, co mám dělat. Chtěla jsem to vzít zpět, ale má matka a malý sourozenec byli skoro mrtví. Takže jsem ho opustila," říká Lidia. Potkala jiného muže a otěhotněla. Když Bobby slyšel, že čeká dítě, řekl, že se chce usmířit a dát dítěti své jméno. Lidia by raději zemřela, než aby své dítě nechala žít stejný život, jaký měla sama - možná je to druhá šance, jaks e dostat pryč, myslela si.
"Vrátil se zpět do mého života a já ho nechala," říká teď Lidia. 3. ledna 1989, sotva měsíc poté, co se narodila její dcera Jennifer, se rodina přestěhovala na Jamaicu a potom do USA.
"Nenáviděla jsem toho člověka, protože ke mně nebyl hezký. Byl to opilec... ale zachánil mě," říká Lidia. Bobbyho týrání se zhoršovalo, ale ona se k němu vracela - na koho jiného se mohla obrátit?
Musela jsem hodně dospět. Nebylo jednoduché být matkou, když jsem u sebe neměla svou mámu, tety nebo sestry," říká. Nakonec se s ním rozvedla nadobro. "Udělal mi ze života peklo... tak jsme ho opustila a už se nevrátila," říká Lidia.
Její největší cíl byl pokračovat ve vzdělávání, ale každý den zápasila a přišlo jí nemožné, aby toho dosáhla s malým dítětem, stěhovala se po U.S., dostávala se do špatných vztahů, depresí a nakonec bojovala svou vlastní bitvu s drogami a alkoholem.
"Ztratila jsem z dohledu to, proč jsem sem přišla," říká.
Lidia se nakonec vdala za jiného muže a měla syna Erika, kterému je teď 16 let. Vztah nefungoval, říká Lidia, ale ten muž je pro Erika, stejně jako pro její 22 letou dceru Jennifer stále opravdovým otcem.
Když se lidia přestěhovala do Missouri a měla syna Prestona, kterému je teď 5 let, věci se začali měnit. Sblížila se se svou tchýní Karen Kightovou a v jejím životě se poprvé objevili dobří přátelé a rodina, která jí podporovala. Lidia opět zkusila získat G.E.D., ale ztroskotala na jazykové bariéře (její původní jazyk byla španělština a její angličtina nebyla perfektní), psaní a matematice - a na porušeném obrazu sebe samé.
"Myslela jsem, že jsem nevzdělavatelná, hloupá a natvrdlá holka z Dominikánské republiky. Přišla jsem odnikud, od nikoho, z ničeho, "říkáá Lidia. V testu G.E.D. propadla třikrát, než se jí v dubnu 2010 podařilo projít. S podporou přátel, rodiny a Boha začala Lidia navštěvovat setkání anonymních alkoholiků a už více než tři roky neužívá ani drogy, ani alkohol.
Co jí nutí, aby šla za svým cílem, když by se většina z nás vzdala po jednom nebo dvou pádech? Lidia opět říká, že to všechno začalo s jejím prvním párem nových bot a tím, co se naučila z péče a štědrosti neznámého člověka.
"Michael Jackson mě inspiroval k tomu, abych snila, když jsem si myslela, že nemůžu. Neučili mě snít," říká Lidia. "Jsem vděčná za to, že jsem teď se svým životem tak, kde se můžu zlepšovat... a nemyslím si, že mě sem Bůh dostal kvůli tomu, abych se zastavila."
Lidia pracuje jako servírka a začíná druhý ročník vysoké školy Cape Girardeau Partnership for Higher Education. Její matka a nejmladší bratr, kterému je teď 23 let, žijí v New Yorku a její starší bratr a dvě sestry žijí stále v Dominikánské republice. Linda svou rodinu neviděla 6 let, ale je s nimi v telefonickém kontaktu a posílá peníze, kdykoliv je to možné. Moc se tam toho nezměnilo, říká.
"Láme mi srdce mluvit se svými sestrami. Jsem z toho smutná, protože toho nemůžu moc udělat," říká Lidia. Doufá, že s pomocí své matky a bratra bude moci dostat zbytek své rodiny do USA."Strašně ráda bych své sestry svezla ve svém autě. Moc bych chtěla, aby mé sestry mohly vstátt a dát si teplou sprchu... chodit po koberci. Chtěla bych je vzít do Walmartu a do bufetu ´sněz co můžeš.´ Takové věci v Domnikánské republice nejsou," říká Lidia.
Jak moc se Lidia chtěla z Dominikánské republiky dostat, ještě jí zcela neopustila. Byla zvyklá lhát o tom, odkud pochází a jaké má vzdělání.
"Styděla jsem se za tyhle věci. Měla jsem pocit, že sjem chameleon, protože jsem byla tím, kým mě ostatní chtěli mít," říká Lidia. "Teď jsem hrdá na to, kdo jsem - na to, že jsem vyrostla v Dominikánské republice, na podlaze z bláta, bez bot a požívajíce kadibudku. Jsem na sebe hrdá."
Lidiina dcera Jennifer žije v Dexteru, Mo., a její syn Eric žije se svým otcem na Floridě. Oba je vzala do Dominikánské republiky a jednou tam plánuje vzít také Prestona. Chce, aby viděli, jaký je tam život a aby si vážili všeho, co mají v USA. Všechno, co po nich chce je to, aby měli své sny, tak jako ona.
"Naučila jsem se, že nikdy nesmím přestat snít a nikdy se nesmím vzdávat, " říká Lidia. "Nemůžeš přestat. Byly okamžiky, kdy jsem přestala, okamžiky, kdy jsem ztratila ze zřetele, kdo jsem. Musela jsem posbírat všechny kousky a pokračovat. Vždy mít cíl."
Stejně jako většina dívek si i Lidia přála zamilovat se, vdát se a žít šťastně až do konce života. Ačkoliv teď není vdaná, mlžná má něco lepšího - sebe samou. Svou nezávislot. Své vzdělání. Boha. A, opět, své sny - protože to je něco, co jí nikdo nevezme.
"Poprvé v životě se cítím kompletní... a to je něco, co mi nemůže dát žádný můž, žádný vztah. Takže nikdy nepřestaňte snít. Já nikdy nepřestala, ať se dělo cokoliv."