Frank Cascio - rozhovor
Valmai Owens 17. 12. 2011
Člověk často nedostane příležist posadit se a osobně hovořit s někým, kdo byl tak blízko Michaela, hlavně s tím, kdo mu byl tak blízko, jak to vůbec bylo možné, po 25 let svého života. Frank Cascio se laskavě a ochotně vzdal tří hodin svého času, aby se za chladného pondělního odpoledne setkal v L.A. se mnou a s Lauren. Legrační, vlídný, inteligentní, skromný a upřímný, takový byl Frank, který nás nechal nahlédnout do svého jedinečného života s Michaelem a do něj samotného. Také jsme však za jeho slovy na vlastní oči a uši viděly a slyšely pravdu, upřímnost a lásku. Na ty tři hodiny nikdy nezapomenu.
Valmai: Franku, ráda bych mluvila o tvé knize. Hlavně bych chtěla vědět, jestli jsi měl nějaké problémy s tím zaujmout nakladatele, protože to je v podstatě pozitivní kniha o Michaelově životě, což mnoho nakladatelů nechce; chtějí negativní informace. Myslíš, že zmínka o problémech s léky změnila jejich přístup?
Frank: Ve skutečnosti ne. Když Michael zemřel, vůbec jsem nemyslel na to, že bych napsal knihu. To bylo to poslední, co jsem měl na mysli. Opravdu to změnilo můj život, skutečně mi to otevřelo oči. Měl jsem jedinečný zážitek a mohla to být nová perspektiva. Změnilo to mé priority a to, co jsem chtěl, protož mi došlo, že život je příliš krátký a neměli bychom brát každý den za samozřejmost - nikdy nevíte.
Když Michael zemřel, bylo to, jako bych ztratil otce, takže do dnes mi chybí část mě. Už tolikrát jsem si přál, abychom spolu mohli mluvit - zdálo se, že on vždy změní věci k lepšímu. Když jsem měl špatný den, prostě řekl ty správné věci k tomu, aby člověka motivoval k tomu dobýt svět a to mi chybí. A tolik jiných věcí. Jenom se tak potloukat, povídat si, sejít se s rodinou. On a já jsme chodívali nakupovat dárky a on říkal, "Ne, ne, ne, tuhle bundu musíme vzít tvému bratrovi..." nebo "Tohle tričko je pro mého bratrance."
Byl to ten nejlepší učitel na světě a tak dobrý otec, nejen pro své děti, ale nepřímým způsobem i pro ostatní lidi. Bylo to jako jedna velká rodina. Jeho fanoušci pro něj hodně znamenali. Doufám, že si uvědomují, kolik toho pro něj znamenali, protože díky nim šel dál. Fanoušci ho motivovali a on je nikdy nechtěl nechat na holičkách; nikoho nechtěl nechat na holičkách.
Valmai: Byl kvůli tomu pod tlakem? Cítil, že musí žít podle něčích očekávání?
Frank: Ne, jediný tlak, který měl, byl ten, který si na sebe sám nakládal. Vždy chtěl překonat sám sebe. Vzpomínám si, že mi vyprávěl příběhy. Když bylo vydáno Off the Wall, byl to skutečně velký, obrovský úspěch, ale on nebyl spokojený. Říkal: "Udělám nejprodávanější album všech dob." A udělal to... takhle mentálně byl silný. Byl skutečně spojený s Bohem a s vesmírem.
Lauren: Byl vždy takový?
Frank: "Byl to člověk, nechápejte to však špatně, rozhodně se ho dotýkal Bůh. Měl něco trochu víc než mají běžní lidé. Ano, byl to člověk a měl své chyby, ale byl jiný — byl skoro jako anděl žijící na zemi. Když přišel do místnosti, každého fascinoval. Šli jsme ven v přestrojení, na nákupy nebo na večeři, a on byl celý zahalený, nikdo mu neviděl do tváře, ale měl okolo sebe tu svou auru a lidé věděli, že to je on. Jeho aura a přítomnost byli tak silné a podmanivé."
Lauren: Posadil ses někdy a řekl sis, "Bože, já tady sedím s Michaelem Jacksonem!”?
Frank: To je legrační, protože já ho potkal jako Michaela, jako přítele. Vyrostl jsem s ním a léta to byl rodinný přítel. Vzpomínám si, že jsem šel na koncert, otočil jsem se na svého otce a řekl: "Je to ten samý Michael, který k nám chodí domů?" Nedal jsem si dvě a dvě dohromady, fakt ne.ally didn’t.
Lauren: Nestalo se ti to ani když jsi byl starší?
Frank: Ano i ne. Vtipkoval jsem, “Ti lidé tu nejsou kvůli tobě; jsou tu aby viděli mě.” Ale musím říct, že když vyšel na pódium a vystupoval, seděl jsem tam a úplně každý den show sledoval.
Lauren: Viděl jsi všechny jeho koncerty?
Frank: Viděl jsem všechna představení. Na turné Dangerous a HIStory Tours jsem úplně každý večer seděl po straně jeviště a díval se. Někdy jsme byli pod pódiem a on byl v toustovači (to je to vystřelovací zařízení používané při některých písních) a on řekl: "Fajn Franku, já teď vystřelím z tohohle toustovače.” Nebo řekl: “Užij si představení, uvidím tě po druhém koncertě," nebo udělal žertovnou poznámku: "Jdi a řekni Turkle, aby si vzala do pusy mentolový bonbon. Nechci, aby mě zabila svým dechem, až se sem vrátím.” Miloval Karen Faye. Potom vyskočil z toustovače a v tu ránu se proměnil v někoho jiného. Nikdy to nezestárlo, hlavně když dělal Billie Jean… To bylo prostě neuvěřitelné!
Tehdy to pro mě bylo normální. Nechápejte to špatně, nebral jsem to jako samozřejmost, ale když se na to teď dívám, byl jsem opravdu, opravdu požehnaný. Kéž bych mohl říct, že až budu mít děti, budu jim moci něco takového nabídnout, ale opravdu si nemyslím, že to bude vůbec možné. Svým děti můžu nabídnout své zážitky a to, co jsem se naučil, můžu čerpat z toho, co mě Michael naučil a moje děti ho budou moci zažít takhle.
Už se to nikdy s nikým znovu nestane.
Lauren: Jaké to bylo, když jsi byl hodně malý a on přišel na návštěvu uprostřed noci? Umím si to představit... "Oh, yeah, Michael je tady" a vyskočíš z postele. Netušili jste, že přijde? Prostě se jen tak ukázal?
Frank: Bylo to jedinečné, mám na mysli to, že to byl nejslavnější člověk na světě. Zrovna dokončil Off the Wall nebo Thriller a byl ochotný jet 35 až 40 minut mimo město jen proto, aby nás pozdravil a strávil s námi trochu času - ze svého volna, a potom jel zpátky. Nemusel to dělat. Měli jsme velké štěstí.
Víš, myslím, že Bůh má konečný cíl. Někdy si neuvědomíme nebo nepochopíme, proč v životě lidé přicházejí a odcházejí. Nic netrvá věčně a ty jsi dost šťastná, pokud máš přátelství, které trvá rok. Nebyla náhoda, že naše přátelství trvalo 25 let.
Valmai: Ty a Michael jste se spojili velice rychle, byli jste dospělý a dítě. Proč myslíš, že se tak stalo? Proč si myslíš, že to pouto bylo tak silné?
Frank: Myslím, že to bylo kvůli nekolika věcem. Myslí, že on především miloval mé rodiče. Velmi mého otce a matku respektoval. Na mého otce se skutečně napojil; viděl, co toje za člověka.. Můj otec se o něj staral a zacházel s ním s respektem; nedíval se na něj jako na popovou hvězdu. Stali se přáteli a Michael se potom chtěl setkat s celou rodinou.
Zamiloval se do mé matky. Připomínala mu jeho matku, Katherine. Říkával: "Nemáš ani zdání, tvá matka je úplně jako moje matka, sladká, skromná, milující, stará se, každému rozdává." Když kdokoliv přijde do domu, má matka je první, kdo se ujišťuje, že se cítí jako doma, že mají všichni jídlo a je o ně postaráno. Můj dům je v centru dění... až už jde o kohokoliv. Je to jako hotel; lidé přichází na šílek kávy, dveře jsou vždy otevřené.
Michael a já jsme byli nějak propojení, nemohu to ani vysvětli. Někdy náhle jen tak zavolal a zeptal se: "Franku, jsi v pořádku?" Já na to: “Jo, proč?” A on řekl: “Měl jsem takový pocit, jako že nejsi úplně v pohodě.” Byl na druhé straně světa a já si pomyslel: "Dneska jsem trochu skleslý", a on na to: "Jo, já to cítil. Nedělej si s tím starosti; všechno bude v pořádku." Komunikovalijsme spolu, aniž bychom museli říct slovo; prostě jsme se jen podívali jeden na druhého a já přesně věděl, na co myslí a on věděl, na co myslím já. Nemuseli jsme ani mluvit. To bylo užitečné na jednáních... podívali jsme se na sebe a bylo to jako "Fajn, je čas jít." Byli jsme propojeni nějak telepaticky.
Chodívali jsme nakupovat mluvili nějakým náhodným jazykem. Rozuměli jsme si, ale nebyl to skutečný jazyk. Bylo to jako Borat, ještě než se objevil. Křičeli jsme uprostřed Virgin Records nebo v restauraci, "Prince chce jíst kuřecí křidélka". A mluvili jsme vymyšleným jazykem, on bláznil, rozhazoval rukama ve vzduchu a někdy zasáhl stůl... byla to zábava, vtipné uvolnění a únik.
Bylo těžké dát cokoliv Michaelu Jacksonovi, ale mohli jsme mu dát jednu věc, což byla bezpodmínečná láska, upřímnost, loajalita a bezpečné místo, kde se mohl pohodlně cítit být sám sebou. Díky celé mé rodině se nemusel cítit, jako by ho někdo posuzoval; mohl po domě chodit v pyžamu, ponožkách, mokasínách a tričku. někdy měl na sobě ponožky dvou různých barev... prostě cítil, že může být sám sebou. Cítil se v bezpečí a my ho opravdu milovali pro něho samotného, ne protože je superstar. Byla to taková upřímná láska, kterou jsme cítli jako rodina; díky ní se cítil v bezpečí; měl pocit, jako by měl náhradní rodinu. Ať už to bylo v domě nebo na ranči, dalo mu to rodinu, lásku, opravdovost, nejen lidi, kteří se na něj dívali nebo po něm něco chtěli... nebyl posuzovaán. Proto tenhle vztah trval 25 let. Vidíte, jak spousta lidí do jeho života vchází a mizí, další přítel nebo rodina vejde a zmizí. My byli jediní stálí.
Lauren: Řekl jsim že jsi po jeho smrti neuvažoval o psaní knihy. Co tě podnítilo k k myšlence, že bys to mohl udělat?
Frank: No, žil jsem v Mnichově v Německu a zakládal společnost s názvem ABC Music Productions. Když jsem slyšel zprávy, byl jsem Itálii...Vrátil jsem se zpátky do Německa a prostě začal psát a mluvit. Byl jsem s jedním mým přítelem a můj způsob, jak vycházet s událostmi... prostě jsem začal mluvit a psát, ne knihu, ale byla to pro mě terapie. Měl jsem toho uvnitř sebe tolik, všechny ty příhody... Prostě jsem to potřeboval nějak napsat, protože to byla tak těžká situace. Když zemřel, byl jsem opravdu mimo. Vážně v depresi. Potřeboval jsem ventilaci. Uchovával jsem si všechno tohle po tak dlouhou dobu a chtěl jsem o tom mluvit, ale nemyslel jsem na napsán knihy.
Čas jde dál a asi před rokem touhle dobou se ke mně někdo dostal a řekl... tedy, během roku se ke mně dostala spousta fanoušků a ptala se: "Franku, můžeš mi povědět, jaký Michael byl? Ty jsi byl s ním..." Nebo: "Jaká byla jeho oblíbená barva?" "Co se opravdu stalo v té situaci s Arvizovými?" Tak jsem vzal všechny tyhle otázky fanoušků a začal jsem přemýšlet a odpovídat. Lidé říkali: "To je tak fascinující příběh. Máš tolik co říct."
A když potom v TV vidíte všechny ty lidi - myslím, že to byl nakonec ten spouštěč. Máš všechny ty lidi, kteří píšou knihy; všichni ti lidé říkají, že byli Michaelovi nejlepší přátelé; pokoušejí se diktovat a říkají věci, i když nemají ani páru o tom, jaký tenhle člověk byl. A mě to frustrovalo, protože jsem si říkal: "Tohle není pravda." Opravdu jsem chtěl věci uvést na pravou míru a říci světu, že tenhle muž nebyl pedofil. Děti ho sexuálně vůbec nepřitahovaly. Upřímně je miloval pro to, jaké jsou a když viděl na ulici dítě, které trpí, opravdu ho to zraňovalo. Byl na to moc citlivý a říkal, že děti jsou tou nejbližší věcí k Bohu. Dosatával od dětí spoustu inspirace a já to chtěl objasnit, protože lidé měli spoustu otázek. Chtěl jsem pro svět uvést na pravou míru, protože tenhle muž NEBYL pedofil a nikdy by se tak o něm nemělo uvažovat.
Jestliže to někdo může uvést na pravou míru - já s ním byl od svých 4 let po dobu 25ti let, a tohoto člověka děti sexuálně nepřitahovaly. Jsem moc rád za jednu věc: ve své knize jsem tohle vyjádřil velice jasně a lidem, kteří to (dříve) řešili, to teď došlo. "OK, změnil jsi můj názor. Teď to chápu." Jsem moc rád, že lidé takhle reagují: mění názor. Vidí to teď vlastně úplně jinak a vidí, že tenhle člověk byl využíván a manipulován.
Lauren: Byl to vydírání.
Frank: Bylo to vydírání; byl to veřejný zájem.
Lauren: Tom Mesereau nedávno vysvětloval, proč tě Sneddon nazval spiklencem.
Frank: Tom to řekl sám za sebe a já se mnoha způsoby cítím ospravedlněný, protože se o to hodně zajímalo mnoho fanoušků. Lidé říkají, že jsem tam pro Michaela nebyl, když mě nejvíc potřeboval. No, já tam byl, když mě potřeboval nejvíc, víc než většina jeho přátel. Můj právník s Tomem hovořil a pomáhal mu s případem; dával mu všechny informace, které potřeboval a 100% jsme ho podporovali. Dostat nálepku s tím, že jsem tam nebyl, abych svého přítele podporoval, to mě opravdu zraňuje po všechny ty roky, co si to lidé myslí. Byla to taková úleva, když to Tom řekl, protože on to nemusel dělat, ale udělal to. Z ramen mi spadla obrovská váha. Před asi dvěma týdny jsem se k němu dostal, protože jsme oba pracovali na dokumentu Davida Gesta a on to viděl a řekl, že jsem udělal dobrou práci.
Lauren: A líbila se mu tvá kniha.
Frank: A líbila se mu má kniha, díkybohu!
Ve své knize mluvím o vzestupech a pádech - bylo to přátelství; vždycky to nebylo perfektní. Já dělal chyby, Michael dělal chyby; měli jsme hodně nedorozumění. Ale víš co, na konci dne jsme to zvládli. Michael a já jsme to vypracovali. A tak to chodí v jakémkoliv přátelství. Vzestupy a pády, dobré a špatné časy. A ano, mluvím o situacích, kdy jsem se koncentroval na léky, protože když jsem se chystal psát knihu, chtěl jsem být upřímný. Nechtěl jsem věci přislazovat. Chtěl jsem, aby to byla upřímná kniha, protože Michaelova nedokonalost ho dělá krásným.
Spousta lidí má chronickou bolest, spousta fotbalistů, a nikdo nechápe, jak mohl tenhle muž, který pracoval od pěti let na nohou, léta tančit na dvouhodinových koncertech. Víš, jakou daň si to vybere na tvém těle? Vzalo by si to daň na těle každého. Je naprosto normální, že každý má někdy bolesti, a chronická bolest závisí na jeho rozvrhu a jeho únavě. Tvé tělo je týráno. Byli chvíle, kdy jsem byl znepokojený? Ano! Kdybych byl doktor a rozuměl tomu, možná bych to trochu zveličoval, protože to byl můj přítel a já se chtěl ujistit, že je ok a měl jsem otázky. Nemluvil jsem o situaci s léky, abych pral ve vzduchu špinavé prádlo. To nebyl účel mé knihy.
Valmai: Byl jsi z toho obviněn, Franku?
Frank: Oh, ano. “Proč jsi o tom mluvil?” Když si to přečteš, dáš si věci do kontextu; proč existovaly určité problémy a proč ty problémy občas měl, ale dostal se přes ně. Jedna z věcí, které mě štve, je to, že lidé říkají, že byl léta feťák. On nebyl feťák, nebyl. Byli chvíle, kdy jsem byl více znepokojený a bylo to horší než jindy? Ano byli, ale takový je život, je to lidská přirozenost a my chápeme, že tohle je člověk, který pracoval od 5ti let; napadený a dvakrát falešně obviněn z obtěžování dítěte, lidé se ho snažili vydírat pro peníze, členové rodiny se o něm snažili mluvit a souhlasit s tím. Jermaine tím, že napsal knihu a udělal “Word to the Bad” a LaToya tím, že šla na veřejnost a řekla, že má obavy o děti. Nechápejte mě špatně, Michael oběma, La Toye i Jermainovi odpustil. Oni na to také doplatili a v knize se to snažím uvést do kontextu. Nemluvím o Jermainovi a La Toye ve zlém. La Toya byla v situaci, kdy se bála osvůj život a vím, že byl plná viny a lítosti. Vím, že to je jeden z důvodů, proč napsala svou knihu, stejně jako u Jermaina. Snaží se udělat svou část, takže o nich vůbec nemluvím negativně. Nesouhlasím s některými jejich akcemi, ale takový je život a ty jdeš dál.
Lauren: Pro mě je důležité, že zahrnutí historie a důvodů užívání léků do kontextu, dává větší důvěryhodnost dalšímu problému o kterém mluvíš, totiž falešným obviněním.
Frank: Šel jsem napsat upřímnou knihu, dobrou nebo špatnou, nebo nedělat žádnou. A o tomhle nakladatelé mluvili, že není třeba to vkládat. Když jsem to vážně posuzoval, řekl jsem, že tohle je to, co chci. Chci, aby kniha byla poctivým portrétem Michaela Jacksona, dobrých časů i těch zlých v půběhu 25 let našeho přátelství. Není to oplzlá kniha. Nedáváme to na trh nebo do pozice knihy, která říká všechno, oplzlá kniha; je to příběh mého přátelství zasazeného do kontextu, aby svět pochopil muže, který byl po dlouhá léta tak nepochopený a špatně posuzovaný. A když nebyli na palubě, bylo to skvělé.
Mluvil sem pouze s jedním nakladatelem. Byla to jedna zastávka. Měli jsme setkání a musím říct, že to velmi podporují; byli neuvěřitelní; byli skvělí. Nesnažili se vzít můj příběh a udělat z něj něco, co nebyl.
Lauren: Kdo je zodpovdný za počáteční rozhovor, který se zaměřuje na léky?
Frank: Víš jaká jsou média. Myslím, že to byl AP článek, který vyšel. Nějak dostali kopii a když se tak stalo, moc mě to zranilo a byl jsem naštvaný. Opravdu. Říkám: “Proč tohle lidé vždycky udělají, vezmou něco dobrého a zmanipulují to a snaží se to udělat ošklivé?" Chtěl jsem je konfrontovat, zautočit na ně, ale nemohl jsem. Nemohl jsem je napadnout, protože když pak kniha vyjde, žádná média tě nebudou podporovat. Chtěl jsem je uškrtit. (Směje se) Miluju média; miluju média.
Lauren: Víš, před tím, než vyšla Jermainova kniha, se stalo něco podobného. A potom, když si jí lidé přečetli, jí milovali.
Frank: Myslím, že je důležité, aby si knihu každý přečetl, Michaelovi fanoušci po celém světě, protože pokud chcete znát člověka...nikdy nebude další Michael Jackson, už nikdy.
Valmai: Chtěla jsem se zeptt, na co se média ve tvé knize soustředila nejvíc.
Frank: S Murrayovým soudem se hlavní zájem upínal k lékům a to je pro mě tak frustrující, protože tahle kniha není o lécích. Je to její část? Ano! Ale v příběhu je toho mnohem víc; dát to do kontextu. Média... tohle je to, co chtějí.
Ze všech rozhovorů, které jsem udělal, je mé nejoblíbenější to s Wendy Williams. Nebylo o lécích; bylo o lidské bytosti... zábavný aspekt vztahu. Bylo to o všem jiném než o lécích. Myslím, že o nich byla jedna otázky. Chci udělal víc takových rozhovorů, kde lidé uvidí druhou stranu. Ale z hlediska médií, zrovna byl soud s Murrayem a tohle lidé chtěli slyšet.
Když o tom mluvím, šílím. Více než se snažím zvládnout to a konfrontovat to, ale v mém příběhu a knize jde o mnohem víc, co svět potřebuje vědět. Ve své knize dávám všechny tyhle záležitosti s léky do kontextu. Není to o tom, že ukazuju jeho špinavé prádlo; to není to, co ve své knize dělám, to není příběh, který vyprávím.
Lauren: A musíš si to přešíst, abys to věděl.
Frank: A musíš si to přečíst, abys to pochopila a poznala. Můj příběh je naprosto odlišný od Jermainova. Nedívám se na to jako na soutěž s Jermainem a La Toyou; je to jiná kniha, jiný příběh z jiné perspektivy. Je z pohledu, který Jermaine a La Toya neměli. Je to perspektiva, kterou neměl nikdo. Na tomhle světě není nikdo jiný, kdo by mohl napsat tuhle tuhle knihu. Byl jsem požehnaný tím, že jsem měl všechny tyhle zážitky a že jsem v pozici, když svůj příběh mohu sdílet se světem. Je legrační, jak mi Michael vždy v průběhu let říkal: "Nemáš ani zdání, jaké máš štěstí, že můžeš cestovat po světě a mít všechny tyhle zážitky. A jestli někdy napíšeš knihu, když jsem naživu, zabuju těm alive, I’ll kill you’. In a joking way, that’s how we spoke to each other.
Lauren: Do you think he would be ok with it now?
Frank: I think he would be very proud of this book, because later in his life he wanted to explain himself. And he tried to, but unfortunately he wasn’t very good at doing so. He tried to do that with Martin Bashir and that completely backfired on him. He was somebody else who manipulated Michael, and took advantage of him. Michael’s intentions with Martin Bashir were to try to do what I’ve done in my book. The thing is with this book, it is important to be honest and truthful and, good or bad, it’s the truth. I’m not fabricating or sugarcoating anything.
Lauren: Was Michael that friendly with David Gest also?
Frank: I have to tell you that he’s somebody who…he’s a piece of work. I love David, but I was really disappointed with the 30th Anniversary Special, because conceptualizing the show was technically my idea. David was there and going off track, and had ideas to have lots of stars to honor Michael. I said, “Why don’t we just do a tribute show for him? It’s been 30 years, why don’t we have the artists come out”…and David says, “Great idea.” So we began planning the show on a bus, driving from San Francisco to Neverland. I was hands on working on it with David and Michael. I had to sign every single check with David, and I never got an official co-producer credit. It wasn’t the end of the world. At the end of the day I knew, and Michael acknowledged what I did. David knows that if it wasn’t for me pushing him, this show would have never happened, but I learned a lot from David. As crazy as he is, he’s so smart and bright…I learned a lot.
He’s so much fun to tease and mess with. I’m not kidding. We’d be at his apartment in NY, and he made everyone put booties on to walk in his house. He’d always be in his robe like Hugh Hefner. He was really superstitious.
We’d tease him about his hair, “David, hair number 32 is out of place. David, hair number 54 is on the floor”. We were in London and I told him, David, I have a bad feeling about this. I think you should cross the street and touch the sign six times with your finger”. Michel would say, “Yeah, David, the show…something’s wrong. I think you should do it”. And David would run across the street and do it. And we’d say, “David, say thank you eight times”. Michael loved messing with him. They had a good relationship. They were friends; traded memorabilia…it was like watching two kids exchanging trading cards…”I’ll trade you two Shirley Temples for one of your Charlie Chaplin posters”. It was fun, we had a good time.
Lauren: Were there any other people that Michael really trusted?
Frank: He trusted Frank DeLeo. He did fire Frank, not that he wanted to. He’d never tell anyone he fired Frank, because he felt bad in doing so. The truth about Frank is; the story that Michael would tell everyone, because he never wanted to admit that he fired Frank…the truth is he always told people that Frank was such a strong personality, that he told him he should go and do movies and films and that he had to be independent. And Frank went and did Goodfellas and other things, but the truth is, unfortunately, Michael fired Frank, because he really wanted to do movies and films; that was a passion for him.
If you ever called one of his videos a video, he would get really mad at you. He’d say, “Short films…you tell everyone to call it short films. We’re not making videos here”. And he was the pioneer of short films. In fact, what’s sad is one of the few movies that he did Frank DeLeo put together…”Moonwalker”.
Michael needed to get involved with really big Hollywood managers and producers, but Frank sincerely loved and fought for Michael. Nobody could ever touch Michael. If Frank was around that whole thing in 1993 would have never happened. He would never let that happen.
I can tell you a couple of things about 1993. That was just extortion. Jordy‘s father wanted to do a film called “Robin Hood, Men in Tights” which actually got made. Before it came out, it was announced that Michael had made a billion dollar deal with Sony, so this guy, Jordy’s father, told Michael he would love for him to invest in the film and get it going. Michael said yes, and then his advisors blew this guy off to a level where this guy got really pissed off and angry. It’s one of the things that triggered everything else. He would do everything in his power to destroy Michael, everything.
Lauren: Why do you think Jordy doesn’t come out and say it never happened?
Frank: I don’t know if he can, but we’re publically asking Jordy to please come out and tell the truth. I would love to sit with Jordy and talk to him, ask him to tell the truth and interview him myself. The sad thing is, Michael forgave Jordy. Michael wasn’t mad at him at the end. He knew that this kid was manipulated and that it was really his father. After that, the kid put a restraining order on his father; barely saw his mother and his father shot himself a year or two ago. Talk about having a lot of guilt about what he’s done. It caught up with him. He had a lot of guilt. He tried to ruin Michael’s career, his life. He destroyed his own family; he had no relationship with his son and a son doesn’t put a restraining order on his father if he doesn’t want anything to do with them. He ruined this kid’s life. It was sad.
Lauren: If you could go back and change something in Michael’s life, if you could do that, would that be something that you would change?
Frank: Yes. If I could take away something that would be it. 100%. So yes, if I could remove something from Michael’s life it would be when he was falsely accused in 1993 and extorted, because it would be a much different situation right now. You have to understand; in 1993, I was with him on the Dangerous Tour…people were writing about him all over the world—he was being falsely accused. People from all angles were trying to take money, and every single day he had to go out and perform like everything was fine. That just goes to show you how strong this man was. And no matter what, he got through it. But that really, really, really affected him.
On the tour, that was one of the reasons we were there and we stayed with him. My parents would come in and out of cities just to give him family around him. He would go into his room and he’s alone, and then go out the next day to perform, and then back to his room being alone. We gave him a sense of responsibility, purpose, family; where he could go back and be around family. We made sure he ate and we kept him laughing and smiling.
He loved teaching reading, and he loved sharing whatever he had inside of him and share this experience with us. He’d perform on stage and come back and read us a book. One of the first books he ever read to me was Jonathon Livingston Seagull by Richard Bach. He made it so interesting. I wasn’t really into reading and he’d say, “If you don’t read then you’re going to become a bum and you’ll never do anything with your life. Knowledge is power. Do you want to be ignorant for the rest of your life and not know anything? That way you’ll get nowhere in life, but it’s up to you”. He made reading and knowledge and storytelling so much fun. He’d read us a chapter and then he’d discuss it.
The whole purpose of Jonathon Livingston Seagull was there is more to life than what there appears to be. Jonathon was the seagull that wanted to fly higher than any other seagull, wanted to travel and fly as fast as the speed of light. Everyone told him, “You’re a seagull, you can’t do it”. It’s a story about a seagull that could do anything he wanted to if he put his mind to it and believed in it.
That was the first book that he read to me that really got me going, and then he suggested another book after that. He loved reading and discussing everything. It was great, because he would explain things after he would read, and we would want more. He’d say, “You know what, that’s all you’re gonna get for today. We’re gonna put this away for now”.
Lauren: How did he know how to do that? He didn’t have that as a kid, did he?
Frank: He taught himself. He wanted to know more just like Jonathon, and he started doing research. One thing he would always say is, “You can take all my money away from me, but never take my books. Without the knowledge of how to make the money you never will”. He’d say, “I can give you a million dollars or I can teach you how to make a million dollars.” I’d say, “Well, tell me how to make a million dollars”. Right answer.
Valmai: Did he get that from his own family? He had you as a surrogate family and was very, very close to you, but did he get the same feeling of support from his own family; of having a safety net?
Frank: No, he did not get that from his family. He loved his mother very much. He loved his whole family. Don’t get me wrong, it’s not like his family didn’t want to be a part of his life or not be there for him. They wanted to. They tried their best, but unfortunately, Michael kept them at a distance. Michael would push them away at times…somebody would call who needed money or Jermaine would sign another deal, he signed papers for the family where Michael was going to perform somewhere and he had never agreed to it. It would be one thing after another and he’d say its better I stay away. But, his family wanted to be there for him. When Michael was going through the trial, his whole family was at court every day. You have to give them a lot of credit. If anyone in the family needs something they are the first to have each other’s back, even if they don’t speak for years. It was that type of relationship and every family is different. You don’t have to necessarily speak to each other every day or once a month to know that at the end of the day, they’ll be there for you.
Valmai: I know you must still be affected, I know you must feel Michael’s loss every day. I never had the opportunity to meet him in person, but I did meet him through his music, as many of us have done. The trial is over now, we have “Immortal”, but what do we do now? What would Michael want us to do now?
Frank: One thing that was dear to his heart which I tried to do before this book came out…unfortunately, charitable things are so complicated and difficult to coordinate. I wasn’t able to do what I wanted to do. It wasn’t to do with me; third world countries and dealing with governments is not always what it appears to be. What I think is important …charity was really important to Michael, but I don’t believe in just donating to a charity for the sake of donating, because it’s the ethical and right thing to do. I don’t believe in that personally. I believe in doing something of substance; building a children’s orphanage or a hospital in Michael’s honor, all over the world, but a little different where it’s not just a hospital. It could be fun where there could be a game room; magician’s coming in and out. It was one thing he was exploring and wanted to do with Neverland; have a children’s hospital where children could come and recover, go on the rides…that was really dear to Michael’s heart. Getting children off the streets and giving them homes and if they’re in the hospital, making it fun; giving them hope. I think that is something I would love to eventually participate in and be a part of.
Lauren: Michael mentioned that in the tape played at court.
Frank: I’ve been talking about this with the Estate since day one, but unfortunately it didn’t work out.
I really wanted to figure out a way to do something with the Estate charitable wise, even with the book, and we’re still in the process. Just because I haven’t announced anything right now it doesn’t mean I’m not going to do anything in the future, because it’s dear to my heart and I know that’s what Michael wanted. We just have to make sure the book sells a lot of copies so we can do it. [Laughter]
Lauren: There are fan groups trying to get the hospital idea off the ground, but it is really difficult without the Estate’s involvement.
Frank: I know, and it’s one of the conversations we’ve had. I like John Branca; whatever anyone says about him, I like him.
Lauren: Did Michael like him?
Frank: Michael always thought John Branca was the best. Like any relationship, they had their ups and downs and their falling outs, but no matter what, at the end of the day, John Branca always came back into the picture, because Michael always said that John was the best. No matter what, Michael could love him, hate him, but at the end of the day John Branca was the best. He loved John. John and Michael put together probably the greatest deal in history in buying the Beatles catalogue. That was the two of them. Michael pushed John when everyone told Michael it was crazy, “You shouldn’t”…”Why would you pay 47 million dollars?” He would say, “Buy the catalogue, I don’t care. John, get it done. I’m giving you 5%, go get it done”. Sure enough, John got the deal done.
In all fairness, there is just so much that has happened since the day Michael passed, and trying to get things in order and organized. So, that is definitely one of their priorities in one or two years.
Lauren: Charity as a whole or maybe a hospital?
Frank: Charity as a whole, but they’re also exploring and understanding exactly what they can do.
Lauren: So then what can we do to honor Michael that he would approve of?
Frank: I’ve gotten calls from people who might want to convert this story into some kind of film in a way to honor Michael’s legacy, visually. I hope to meet with John in the next few weeks to catch up and to see what we can do.
Unfortunately, the recording of our conversation with Frank, accidently stopped at this point. We had kept Frank for over three hours so perhaps this was sign to stop and let Frank go. He went on to discuss the possibility of a film on Michael’s life based on his book, briefly with us, and we agreed that it would have to one that had never been done before; one that at least would offer an honest and truthful portrayal of who Michael was. I think if anyone can do this, it would be Frank, and he would do it with taste and heart, and all the love he still holds for his friend.
By Valmai Owens
Valmai was born in New Zealand, and after living in Australia for 8 years, moved to the United States in 2000. She has been working as a volunteer for the Michael Jackson Tribute Portrait as Tribute Book Editor, and Director of Publications since August, 2009. The Official Michael Jackson Tribute Portrait book, Fans in the Mirror, was published in June, 2010, for the first anniversary of Michael’s passing. She is a writer, editor and poet.
Michael has always been a supreme influence her life. From beginning to end, he was and still is, a force that inspires her through love, to make positive changes in the world and peoples lives. Encouraging and inspiring others to carry on his work; to never forget the gift that was Michael, is of the utmost importance to her.