Cleveland Elementary School

17. ledna 1989 duševně vyšinutý Patrick Purdy zaparkoval svého kombíka za clevelandskou základní školou ve Stocktonu v Kalifornii, zapálil ho a dal si do uší ucpávky. Poté vypálil 106  kulek na školní dvůr, kde se pohybovaly malé děti - od školky po třetí třídu. Při útoku bylo 5 dětí zabito a 39 jich bylo zraněno. Střelec následně spáchal sebevraždu.

Všichni byli vyděšení a v očekávání dalšího možného útoku se jen těžko vraceli k normálnímu životu.

7. února Michael Jackson, po předchozí dohodě, navštívil všechny třídy této školy, jejich rodiče v nedalekém metodistickém kostele a děti, které musely být po střelbě ošetřeny v nemocnici.  Přijel je utěšit a povzbudit, aby i po tak traumatické události viděly svět v pozitivním světle. 

Osmiletá Thahn Tran, která při masakru přišla o svého mladšího bratra, se se svými pocity o tom, jaký účinek na ní měla Michaelova návštěva, svěřila poradkyni podpůrné jednotky, Dianě Batresové : "Nechtěla jsem se do školy vrátit, ale Michael to dal zase do pořádku. Pokud tu je on, musí to být bezpečné. Michael je můj kamarád a já jsem za to moc ráda." 

Michael pak nabídl slova útěchy v blízkém kostele, kde byli zranění a rodiče zabitých dětí. Povídal si s nimi, žertoval s nimi a podepsal se jim na sádru. Poté zamířil  do nemocnice San Joaquin a povídal si zde se dvěma zraněnými dětmi. Sedmiletá Alice Montejano říká, zatímco ukazuje podepsanou fotku: "Teď se nebojím jít zpátky do školy, protože Michael tam ty zlé lidi nepustí."

Nakonec Michael dětem v nemocnici řekl: "Jste velmi statečné. Až vám bude lépe, možná přijdete navštívit mou soukromou zoo." Michael také dětem a zaměstnancům školy daroval některé své nejnovější videonahrávky, např. Man In The Mirror. Vícestarosta Stocktonu, Ron Coale, k tomu říká: "Slova nemohou vyjádřit, jaký zmatkem tohle město v posledních několika měsících prošlo. Návštěva Michaela Jacksona nám to trochu pomohla překonat." A Diana Bartesová dodává: "Bylo to od něj velmi milé. Přivezl spousty hraček a držel děti v náručí. Měl o událost opravdový zájem a vyjadřoval svůj smutek. Jedna z matek mi potom telefonovala: ´Jsem tak ráda, že jsem to viděla,´ protože poprvé zjistila, že neexistují žluté, bílé, hnědé nebo černé slzy. Všechny slzy měla stejnou barvu. Všichni cítili stejný smutek."