“Na ten den si pamatuji dobře, protože mi praskla voda, když jsem se se svou sousedkou Mildred Whiteovou jela podívat na stavbu nové školy, Garnett Elementary.

´Bože, Mildred, nemůžu takhle sedět ve tvém autě!´ vykřikla jsem.

<<<<ஜ۩۞۩ஜ>>>>

 

Když se Michael Jackson v roce 1958 narodil, černoši ještě stále někde nesměli používat stejný záchod, veřejná pítka nebo restaurace jako běloši. Jedenáctičlenná rodina Jacksonů byla velice chudá a jejich maličký domek měl pouze dvě ložnice. Michael a jeho bratři spali po dvou na třípatrové palandě. 60. léta byla období rozkvětu mnoha občanských hnutí a Jacksonova rodina se snažila vydobýt si spravedlivé místo ve společnosti. Michael od raného dětství projevoval mimořádný hudební talent a a znaky génia, proto se už jako malý stal předním členem sourozenecké kapely Jackson 5. Od pěti let se svými bratry zpíval na talentových soutěžích a po nocích vystupoval v nejrůznějších klubech. Místo volného času pak hodiny a hodiny zkoušel na vystoupení. Nad tím vším vládl přísnou rukou otec Joe. Chtěl, aby jeho děti byly úspěšné, proto je neustále tlačil kupředu. Křik a bití bylo na denním pořádku. V té době byla přísná výchova standardem mnoha rodin. Matka Katherine byla sice hodná a citlivá, ale svému muži přenechávala autoritativní výchovu a s dětmi netrávila tolik času, kolik by si přály. Katherine byla také horlivou členkou Svědků Jehovových. Děti tak byly velice izolovány od běžné společnosti - kromě několika let školní docházky (podstatnou část studia zastoupili soukromí učitelé, především u Michaela, který byl jeden z nejmladších) znaly pouze nacvičování, vystupování a setkávání v Domě Království, kde jim (mimo dobrých názorů) byly udíleny další nařízení a zákazy ohledně chování. Děti tak neměly možnost najít si normální kamarády. Na citlivého Michaela to mělo tak silný dopad, že si s sebou celý život nesl pocit smutku a ztráty. 

 

<<<<ஜ۩۞۩ஜ>>>>

 

Foto ze zkoušek doma - Michael je druhý zleva:

 

Několik krásných příhod z Michaelova dětství a další vhledy do tohoto období jeho života jsou v knihách:

You Are Not Alone: Michael Through a Brother's Eyes (Nejsi sám - Michael očima svého bratra) od Jermaina Jacksona a Moonwalk od Michaela. Obě vyšly v ČR.

 

Domek, ve kterém Michael a jeho 8 sourozenců s rodiči vyrůstali a kde zkoušeli na svá vystoupení:

 

Tady Michael Jackson vyrůstal - Gary, Indiana:

 

16 letá La Toya o svém mladším bratrovi

"Ahoj! Jsem LaToya Jackson, 16ti letá sestra Jackson5. Jestliže jste propásli minulé číslo ´16, ´kde jsem vám pověděla o mých dojmech ze svých bratrů Jermaina, Marlona and Randyho, tentokrát vám prozradím vše o rozpustilém Michaelovi, mém 14ti letém bratrovi, kterého většina z vás zná jako “superstar.”

Pro mě je šprýmař, vždy je společenský a přátelský, ale někdy je s ním trápení. Malý bráška - kterého miluju a moc obdivuju (ale obvykle mu to nepřiznám!) Michael dokáže okouzlit i chmýří na broskvi - dokáže mluvit s kýmkoliv a ten se díky němu cítí v pohodě a okamžitě má pocit, jako by byli staří přátelé!

Myslím, že by se dalo říct, že Michael má "charisma", tu záviděníhodnou vlastnost vůdcovství, která činí některé politiky a baviče tak nezapomenutelné a dynamické. Vůbec se nestydí, tak jako někteří z mých dalších bratrů, ale obvykle je docela taktní. Říká správné věci správné osobě, má podivuhodnou schopnost posoudit, jací lidé jsou, krátce poté, co se s nimi setká.

Je velmi pozorný a všimne si všeho – dokonce i takové drobnosti, jako že jsem si změnila účes! Nic mu neunikne!

Kamkoliv jde, provází ho smích a jen obtížně si vzpomínám na Mika s nevrlou náladou. Jediná věc, která ho skutečně otravuje, je když se některý člen rodiny rozzlobí a řekne mu to před ostataními. Dostane se do rozpaků a pravděpodobně odejde se skloněnou hlavou. Ale obvykle se i přes tohle přenese během několika minut a zanedlouho se vrátí do místnosti s novou záplavou vtipných poznámek, které každého rozesmějí.

Často mě otravuje, když se snažím číst nebo se něco učit do školy. Pustí hudbu nebo začne zpívat něco bláznivého a tleskat, dokud se nakonec nezvednu a nejdu do jiného pokoje!

Mike učení moc nemá rád – raději by kreslil nebo zpíval. Vypozorováno u Mika od rána, kdy vyskočí z postele a dívá se na kreslené seriály a TV až do doby, kdy si v devět večer natáhne své červené pyžamo. Budete ho milovat!"

LaToya, Michaelova sestra, v časopise Magazine 16, kde měla každý měsíc sloupek

 

Fotka dole - Michael a jeho sestra La Toya v roce 1972, kdy Jackson 5 obrželi cenu amerického kongresu "Special Recommendation For Positive Role Model":

 

 

„Když jsem byl malý, bydlel jsem u Diany Ross, já a mí bratři, bydleli jsme u ní roky. Nikdy jsem to neřekl, ale vždycky jsem byl do ní zamilovaný."

Michael Jackson o době, kdy s bratry začali vystupovat a Diana si je vzala pod "svá křídla"

 

<<<<ஜ۩۞۩ஜ>>>>

 

"Michael Jackson nebyl umělec, který se objeví jednou za deset let, jednou za generaci nebo jednou za život. Byl to umělec, který se objeví jen jednou, tečka. Měl jsem to štěstí, že jsem ho potkal, když mu bylo devět let. Už tehdy vyzařoval něco tak podmanivého, že jsem si s tím, upřímně řečeno, nevěděl rady. Jak na mě může dítě takhle zapůsobit? Byl to tak silný vjem, že jsem okamžitě zapomněl na své pochybnosti ohledně byznysu s ´vystupujícím dítětem´ a spěchal vytvořit Michaelovi a jeho bratrům takové podmínky, které umožní obohatit a rozšířit jejich talent.

Už tehdy si sám sebe velmi dobře uvědomoval. Věděl, že je výjimečný. A přitom mohl tančit, zpívat nebo hrát jako kdokoliv jiný – jenže on to chtěl dělat lépe. Poháněl ho hlad po učení, po neustálém překonávání sebe sama, po tom být nejlepší. Byl vynikajícím studentem. Učil se od těch nejlepších a snažil se být ještě lepší. Zvedl svou laťku vysoko a pak ji PŘEKONAL. Měl talent a kreativitu, které ho vystřelily do stratosféry a spolu s ním i úroveň zábavy."

Berry Gordy, zakladatel Mottownu, v úvodu Michaelovy knihy Moonwalk

 

 

"Už jen kdyby udělal pouze to, co udělal jako dítě, byl by géniem, za kterého je dnes považován. Protože není přirozené, aby dítě zpívalo tímhle způsobem, s takovou hloubkou, s takovým množstvím emocí, s takovou interpretací, intenzitou, čistotou a citem. Jediný hudebník, ke kterému to mohu přirovnat, je Mozart.

Lenny Kravitz, zpěvák

 

 

"Co si na Michaelovi pamatuji nejvíc, je jeho smích, jeho charisma, jeho šarm. Zdálo se, jako by to byla stará duše. Když vystupoval, prováděl pohyby, které by mohl zvládnout pouze ostřílený veterán jako James Brown."
 
Randy J. Taraborrelli, životopisec MJ

 

 

"Nevěřil jsem, že někdo tak mladý by mohl mít tolik citu a duše a znalostí. Věděl toho hodně – musel něco vědět, aby zpíval tu píseň takovým způsobem."

Smokey Robinson, zpěvák

 

 

"Když začali Jackson 5 vystupovat, veřejně, řada lidí prohlašovala, že řeč těla a emoce, které Michael předvádí, neodpovídají jeho věku. Říkalo se - tehdy i dnes - že je to stará duše čerpající z pocitů, které nemůže znát, natož jim jako dítě rozumět. Lidé dokonce tvrdili, že je to důkaz toho, jak rychle byl nucen dospět. Pravda je prostší: bylo to jen další dítě napodobující dospělé. Michael byl mistr imitace, a to díky Josephově vedení, našeho učitele dramatiky. Vždy když si nějaká písnička žádala srdcebol nebo žal, říkával nám: ´Ukaž to ve tváři, chci to cítit...´ Michael padl na kolena, chytil se za srdce a zatvářil se...ztrápeně. ´Ne. NE!´ namítl náš nejpřísnější kritik. ´To nevypadá věrohodně. Já to necítím.´

Michael zkoumal lidské emoce ve tvářích druhých do nejmenšího detailu, stejně jako v případě zpěvu a tance, Kdybyste se ho tehdy zeptali, co to dělá, papouškoval by po tátovi: ´Jenom se snažím prodat ten text...´ Při zkouškách se začal více zaměřovat na požadované šoumenství, proto si pouštěl desky Jamese Browna a tentokrát si hudbu rozebíral po jednotlivých krocích a tanečních pohybech. Anebo s rukama pod bradou ležel na koberci v obýváku a díval se na film s Fredem Astairem. Žádné poznámky si nedělal: jen fascinovaně sledoval obrazovku a všechno do sebe nasával jako houba. Pokud už byl v posteli, Joseph v práci a v televizi zrovna běžel James Brown nebo Fred Astaire, přišla za námi máma do ložnice a špitla: ´Michaele, v telce je James Brown!´

V případě Jamese Browna a Freda Astaira se pro Michaela dokázal zastavit svět. Modlou pro něj byla dokonce i země, na které tančili.

(...) Michael (televizi) využíval jako nástroj k ukládní všeho možného do paměti. Pokud někde zahlédl udělat nějaký pohyb, okamžitě si ho přisvojil, jako by mu mozek ihned vyslal do těla jakýsi signál. Sledoval Jamese Browna a stal se z něj James Brown Junior. (zde více o tom, jak se Michael učil a pozoroval) V jeho pohybech byla už od samého počátku pružná obratnost. Už tehdy byl zkrátka mužem tančícím v těle dítěte. Měl to vrozené. Vždycky znal svou úlohu a nikdy se neptal, co má dělat."

Jermaine Jackson, Michaelův bratr ve své knize You are not alone, Michael

 

 

"Od chvíle, když byl Michael ještě velmi malý, zdál se mi jiný než ostatní děti. Nevěřím na reinkarnaci, ale víte, jak se děti pohybují nekoordinovaně? On se tak nikdy nehýbal. Když tancoval, vypadalo to, jako by byl někdo starší.

 Byla jsem z toho docela vystrašená. Byl tak mladý. Nechodil ven a moc si nehrál. Abych řekla pravdu, nevím, kde se to v něm vzalo. Prostě to uměl."

"Myslím, že Michael se s tím narodil, protože ačkoliv byl ještě maličký, tříletý, a ostatní děti zpívávaly a on ... To je to, co mě upozornilo, že je zpěvák. Byl v rohu, oni zpívaly a z něho vyšel perfektní souzvuk a já si říkala: ´Můj bože, kde se to v něm vzalo?´ A potom, když mu bylo kolem 5 let, oni přemýšlely, jaký udělat taneční krok do téhle choreografie. A on to dělal. Říkal jim: ´Ne, udělejte tohle a udělejte tamto.´"

Katherine Jackson, Michaelova matka 
 

 

"Už jako malý kluk jsem uměl ihned napodobit taneční kroky, které jsem někde viděl. Jiní lidé se musí učit krok za krokem, musí si u toho počítat a říkat nohu dát sem a bok natočit doprava a když bok otočíte vlevo, tak krk musí jít támhle...prostě tyhle věci. Ale já když to vidím, tak to napodobím 
hned.

 Při natáčení The Wiz jsem se taneční figury učili společně – Plecháč, Lev, Diana Rossová a já – a oni na mě byli čím dál tím víc naštvaní. Nepřišel jsem na nic, co jsem dělal špatně, až si mě jednou Diana vzala stranou a řekla mi, že ji přivádím do rozpaků. Zůstal jsem na ni zírat. Cože, já? Do rozpaků? Dianu Rossovou? Řekla mi, že neví, jestli si to uvědomuju, ale že se ty tance učím trochu moc rychle. Pro ni i pro ostatní že je pak vlastně ostuda, když se nedokážou učit ty kroky tak rychle, jak je choreograf předvede. On že nám něco ukáže, vyzve mě a já to zatančím. Když potom vyzve ty ostatní, musí se to teprve učit a vypadají jako nemehla. Oba jsem se tomu zasmáli, ale já jsem si od té doby dával dobrý pozor, aby lehkost mého učení nebyla tak nápadná."

Michael Jackson ve vé knize Moonwalk
 

 

"Michael pustil film Freda Astaira a pak mi řekl: ´La Toyo, udělej ten taneční pohyb a potom ho udělám já.´ Udělala jsem několik prvních kroků a pak jsem přestala, protože jsem se potřebovala podívat znovu, abych okopírovala ten zbytek. Michael prostě začal tančit a každý krok byl naprosto správný. Už jako dítě jsem věděla, že je odlišný, výjimečný." 
La Toya, Michaelova sestra

"Jednoho dne, to jsem byl v první třídě, jsem účinkoval v programu, který se hrál před celou školou. Každý z nás ve třídě si měl něco připravit, a tak jsem šel domů a radil se s rodiči. Rozhodlo se, že si vezmu dlouhé černé kalhoty, bílou košili a  zazpívám píseň Clim Ev´ry Mountain z muzikálu The Sound Of Music. Když jsem dozpíval, reakce publika mě ohromila. Potlesk byl bouřlivý, lidé se usmívali a někteří dokonce i vstávali. Moje učitelky plakaliy a já tomu vůbec nemohl uvěřit. Všichni byli šťastní a způsobil jsem to já. Byl to úžasný pocit. Byl jsem z toho ale taky trošku zmatený, protože jsem vlastně neudělal nic zvláštního. Jenom jsem zazpíval písničku, kterou jsem doma zpíval každý večer. Na jevišti nevnímáte, jak zní váš zpěv, nebo jakým dojmem působíte. Prostě otevřete ústa a zpíváte."

Michael Jackson ve své knize Moonwalk

 

 

První nahrávka Michaela Jacksona z roku 1976, kdy mu bylo 9 let - píseň Big Boy: youtu.be/4-mqVVj0PyU

 

 

 "Vzpomínám si, že (když jsem byl malý), měl jsem často pocit, že by se nějaká písnička měla zpívat jedním způsobem, zatímco producenti měli názor jiný. Dlouho jsem byl poslušný a nic jsem nenamítal. Jednou ale přišla chvíle, kdy už jsem měl toho nařizování dost. Bylo to někdy v roce 1972, bylo mi čtrnáct let a připravovali jsme písničku Looking Through the Windows. Chtěli, abych to zpíval určitým způsobem, ale já věděl, že to je špatně. Je jedno, kolik je vám let, ale když víte, že to ve vás je, tak by vás měli poslouchat. Pohádal jsem se s producenty a odešel jsem hrozně naštvaný."
 
Michael Jackson ve své knize Moonwalk

 

 

O tom, zda jako malé dítě přemýšlel o svém talentu a tom, čeho chce dosáhnout:
 
"Nikdy jsem o tom skutečně nepřemýšlel. Jako malý jsem vědět, že chci ve svém životě udělat něco úžasného a pomáhat lidem, ale nikdy jsem jsem o tom jako malý skutečně nepřemýšlel. Prostě jsem zpíval a tančil a nechápal jsem, proč lidé aplaudují, tleskají a křičí. Vážně nevíte proč."

"Když máte jako dítě nějakou zvláštní schopnost, neuvědomujete si to, protože si myslíte, že stejný dar má každý. Nechápal jsem, proč tleskali, plakali nebo začínali křičet. Později mi lidé říkali: ´Víš, že máš zvláštní talent?´. Ale vy víte, že ten talent není z vás... je shora. Takže jsem byl vždy skromný, když za mnou přišli lidé s oceněními nebo mi pochlebovali."
 
Michael Jackson

 

 

"Problém dětských hvězd tkví v tom, že vás (lidé) nechtějí nechat vyrůst (dospět)."

Michael Jackson

 

“Michael, at 18, was upset by all the fame. He was temperamental. And when Michael had a crisis, you wouldn’t want to be around him.

 ‘ I’m tired of this. I’m so tired of all the crowd that touches me and my brothers! They have no respect for us! And all these girls think I’m hot and cute. When I’m not! I’m hideous. I have this stupid fat nose and those spots that make look like an ogre! I hate that!’ he would say.

He was dragging those books around the room. I couldn’t do anything to stop it. I had tears in my eyes”. 

Katherine Jackson in her book ‘ My Family, The Jacksons’

 

 

 

"Ze všech tajemství obklopující Michaela Jacksona, jeho genialita byla nezpochybnitelná od počátku jeho profesionální kariéry v pěti letech.

Rovněž se zdá, že většina dospělých pověřených péčí o toto výjimečné dítě ho využívala pro svou vlastní slávu a bohatství. Zdá se, že všechna láska a obdiv dopadající na Michaela Jacksona po celý jeho život ze všech koutů země nikdy nezaplnili prázdnotu vyhloubenou během jeho unikátního dětství.

Vzpomínám si, jak jsem před několika lety sledovala Bashirův ´dokument´ Living with Michael Jackson a přemýšlela, proč se žádný psycholog nezdál zabývat jeho zážitky z dětství jakožto hluboce nadaného dítěte.

Během rozhovoru mluvil Jackson o zdráhání jeho otce poslechnout si jeho zpěv, protože trval na tom, že hlavním zpěvákem skupiny je Jermaine. Udělal tak jen na naléhání své ženy. Jakmile viděl talent svého syna, stal se Michael hlavním zpěvákem. Bylo téměř jistě nemožné, aby jeho starší bratři, kteří byli sami ještě děti, nezáviděli, že jejich fenomenální mladší bráška zaujímá vedoucí postavení na pódiu, zatímco se z nich stávaly superhvězdy. V rozhovoru Michael mluvil i o svých bratrancích a dokonce svém otci, jak si z něj dělali legraci v období jeho dospívání, především z jeho mastné pleti a velkého nosu. Možná se jeho otec snažil udržet jeho mladé ego na uzdě, aniž by si uvědomil, že někdo tak geniální a talentovaný může být neuvěřitelně křehký.

Ačkoliv Michaelovo nadání bylo mnohem hlubší než většiny ostatních, jeho příběh je výbornou ukázkou útrap, kterým tyto děti čelí. Na prním místě je fakt, že tyto děti jsou opravdu křehké. O všem přemýšlejí více do hloubky než jejich vrstevníci, často mnohem hlouběji než dokážou vyjádřit slovy. Představa hladovějícího dítěte na druhé straně světa může ve snech sedmiletého nadaného dítěte strašit celé týdny. Talentované děti bývají přecitlivělé, jak fyzicky tak emočně. Slyší více, cítí více, rozeznávají více chutí a jsou citlivějsí. Tyto zvýšené smysly mohou být ohromující a filtrování fyzického a emocionálního hluku může být vyčerpávající. Michael mluvil o tom, že omdléval, když jeho otec vešel do pokoje. Když byl Mozart malý, zvracel kvůli hlasitým zvukům. Další věcí, kterou Michael zmínil v rozhovoru, bylo to, že když byl dítě, někteří lidé mu říkali dvaačtyřicetiletý trpaslík. To je další nápadný problém nadaných dětí; vyvíjejí se asynchronně. Mohou se zdát mnohem starší nebo mladší než je jejich skutečný věk. Záleží to na situaci, ve které se zrovna nachází.

Nejdůležitější je, že nadané děti jsou často vyloučeni z kolektivu svých vrstevníků a dokonce i dospělých. Kvůli tomu se pak cítí divně nebo zvláštně. Lidé okolo často žárlí na jejich talent, nebo jednoduše nemohou pochopit, proč takové dítě reguje tak, jak reaguje, ať už jsou jeho zvláštosti jakékoliv. (...)"

Heather Siladi, odbornice na veřejné vzdělání v San Diegu 

 

 

 

<<<<ஜ۩۞۩ஜ>>>>

 

 

"Pokud... a může to být i ve filmu nebo v obchoďáku... slyším někoho křičet na dítě, složím se a rozpláču se, protože se mi vybaví, jak se se mnou zacházelo. V ten okamžik se zhoutím, klepu se a pláču. Nezvládám to. Je to tak těžké.

Do dneška se svého otce bojím. Otec vešel do pokoje... a Bůh ví, že říkám pravdu... omdléval jsem v jeho přítomnosti. Jednou jsem omdlel, abych byl upřímný. Pozvracel jsem se v jeho přítomnosti, protože, když vejde s tou svou aurou do pokoje, začne mě bolet žaludek a vím, že jsem v maléru.

Teď je jiný. Časy se změnily a vidí svá vnoučata a chce být lepším otcem. Je to skoro jako loď, která ztratila svůj kurs a je tak těžké přijmout toho člověka, který je jiný než ten, co mě vychoval. Kéž by mu to došlo dříve.

Nemůžu se na něj dívat jako na nového člověka. Jsem před ním jako andílek, úplně vyděšený. Jednou se mě zeptal: ´Proč se mě bojíš?´ Nemohl jsem odpovědět, ale říkal jsem si: ´Víš, co jsi udělal?´

 (vzlyká) ´Víš, co jsi mi udělal?´

Byl hrubý. To jak tě mlátil bylo tak silný, víš? Nejdřív tě donutil se svléknout donaha, pak tě namazal olejem. Byl to celý rituál. Naolejuje tě, takže když tě zasáhne konec šňůry od žehličky (imituje ten zvuk)... víš... je to jako by jsi umíral a máš rány po celém obličeji, na zádech... všude. A vždycky jsem slyšel mámu, jak křičí: ´Joe, zabiješ ho, zabiješ ho, ne!´ A já jsem se jen vzdal, to je vše, co jsem mohl udělat.

Nenáviděl jsem ho za to, nenáviděl. My všichni. Dnes ho miluji, ale byl složitý, byl tak hrubý. Doufal jsem, že můžu dostat lásku od jiných lidí, protože jsem ji hrozně potřeboval, víš? Potřebuješ lásku, potřebuješ lásku. Je to ta nejdůležitější věc.

Proto je mi tak hrozně líto těch děti, co sedí v sirotčincích a nemocnicích a jsou úplně sami a oni je přivážou k postelím, protože nemají dostatek personálu. Řekl jsem: ´Zbláznili jste se?´ a šel jsem ke každé posteli a odvazoval je, vysvobozoval. Říkám: ´Takhle se k dětem nechovejte, nepřivazujte je´. Nebo v některých zemích je přivážou na řetěz ke zdi, třeba v Rumunsku. A nechají je spát ve vlastních výkalech a moči."

Michael Jackson

 

"...Nikdy jsem neměl dětství. Když mají (děti) bolesti, cítím jejich bolest. A když jsou zoufalé, cítím jejich beznaděj. Mám velké obavy ohledně situace a postavení našich dětí. Kdyby byl alespoň jeden den, kdy by mohly děti obnovit pouto se svými rodiči, udělalo by to obrovskou změnu..."

Michael Jackson, online audio chat (2001)
 

 

 

Michael Jackson to dle Chrise Yandeka řekl Cory Rooneymu (https://thesportsinterview.com/mjackson.html)

 

 

 

"Mám svého otce rád, ale neznám ho... Někdy se rozzlobím. Neznám ho tak, jak bych si ho přál znát. Moje matka je skvělá. Je pro mě dokonalá. Jen bych si přál pochopit svého otce."

"Nevím, zda jsem byl jeho zlaté dítě nebo co. Někdo to může nazvat přísnou disciplínou nebo tak nějak, ale byl velice přísný. Byl velice tvrdý. Už jen pohled tě vyděsil."

Michael Jackson v rozhovoru s Oprah, kdy se ho ptala na otce a proč ho bil (1993)

 

Oprah k tomu později dodala: "Když o tom mluvil, snažil se to zmírnit slovy: ´Prosím Josephe, nezlob se na mě.´ Takže samozřejmě víte, že si ten strach a bolest v sobě stále nosí. Podívejte se do jeho očí, když o svém otci začne mluvit. Jeho oči ucuknou."

 

Michael Jackson: "Byl jsem dítě, které živilo svou rodinu. Můj otec si vzal peníze, některé z nich mi dal stranou, ale hodně jich přišlo do celé rodiny. Pořád jsem pracoval."

Paul Theroux: "Takže jsi neměl dětství – přišel jsi o něj. Kdybys to měl udělat znovu, změnil bys to?"

Michael Jackson: "I když jsem přišel o hodně, nezměnil bych nic."

Paul Theroux: "Vzadu slyším tvé malé děti. Kdyby chtěly být umělci a vést takový život jako ty, co by jsi řekl?"

Michael Jackson: "Mohou dělat cokoliv chtějí. Kdyby to chtěly dělat, je to v pořádku."

Paul Theroux: "Jak odlišně od toho, jak jsi byl vychováván ty, budeš vychovávat je?"

Michael Jackson: "Více zábavy. Více lásky. Ne taková izolovanost."

Paul Theroux: "Elizabeth říká, že je pro ní bolestné ohlížet se ve svém životě nazpět. Ty to shledáváš těžké?"

Michael Jackson: "Ne, ne, když se to týká přehledu života spíše než nějakého jednotlivého momentu."

Paul Theroux: (Tato nepřímost a jakási knižní forma výrazu pro mě byla překvapením – další překvapení Michaela Jacksona. Zastavil mě také s výrazy ´opojený´a ´zenit (vrchol) vesmíru´. Řekl jsem: "Nejsem si jisý, co myslíš ´přehledem´."

Michael Jackson: "Jako dětství. Mohu se na něj podívat. Oblouk mého dětství."

Paul Theroux: "Ale ve tvém dětství je nějaká chvíle, kdy se cítíš mimořádně zranitelný. Cítíš to? Elizabeth řekla, že se cítila, že jí vlastnilo studio."

Michael Jackson: "Někdy opravdu pozdě v noci jsme museli jít ven – mohli být tři hodiny ráno – abychom udělali vystoupení. Můj otec nás nutil. Museli jsme vstát. Bylo mi sedm nebo osm. Bývali to kluby nebo soukromé párty u lidí doma. Museli jsme vystupovat. Spal jsem a slyšel jsem svého otce: ´Vstávejte! Bude vystoupení!´ "

Paul Theroux: "Ale když jsi byl na pódiu, necítil jsi vzrušení?"

Michael Jackson: "Ano. Miloval jsem být na pódiu. Miloval jsem vystoupení."

Paul Theroux: "Co druhá strana byznysu – když někdo přišel po vystoupení, cítil jsi se nepříjemně?"

Michael Jackson: "Neměl jsem to rád. Nikdy jsem neměl rád lidský kontakt. Až do dnešního dne nenávidím setkávat se po vystoupení s lidmi. Jsem plachý. Nevím, co říct."

 

 

Rabín Schmuley: "Kolik ti bylo, když sis uvědomil: ´Proboha, ztratil jsem dětství.´?

Michael Jackson: "Ano, pamatuji si to zřetelně... je to jako být na atrakci, ze které nemůžete vylézt a říkáte si: ´Proboha, co jsem to udělal?´ Jste zavazáni a nemůžete se dostat pryč. Udeřilo mě to ještě než jsem byl teenager. Tak moc jsem si chtěl hrát v parku přes ulici, protože děti si tam hrály baseball a fotbal a ja jsem musel nahrávat. Viděl jsem ten park přimo naproti, ale musel jsem do vedlejší budovy pracovat pozdě do noci na albu. Seděl jsem tam, slzy mi tekly po tváři a říkal jsem si: ´Jsem v pasti a musím tohle dělat do konce života, protože mám smlouvu (s nahrávací společností)´, ale chtěl sem tam jít tak hrozně moc, že mě to zabíjelo. Alespoň si udělat kamarády a řict: ´Ahoj´. Chodíval jsem po ulici a hledal někoho, s kým bych mohl mluvit. Říkal jsem ti to."

Rabín Schmuley: "Kolik ti bylo?"

Michael Jackson: "Bylo to v době Thrilleru."

Rabín Schmuley: "Takže jsi byl největší hvězda na celém světě a..."

Michael Jackson: "Hledal jsem lidi, se kterýma bych mohl mluvit. Byl jsem tak osamělý, že jsem plakal nahoře ve svém pokoji. Říkal jsem si: ´To stačí, jdu ven´ a šel se procházet po ulici a opravdu si pamatuji, jak jsem se ptal lidí, jestli budou mí kamarádi."

Rabín Schmuley: "Pravděpodobně byli šokovaní."

Michael Jackson: "Oni říkali: ´Ty, jako Michael Jackson? A já: ´Oh bože, chtějí být mí přatelé, protože jsem Michael Jackson? Nebo kvůli tomu jaký jsem?´ Jen jsem si chtěl s někým povídat."

Rabín Schmuley: "A našel jsi je?"

Michael Jackson: "Ano, šel jsem do parku a tam si hrály děti na houpačkách."

Rabín Schmuley: "Takže tehdy ses rozhodl, že děti jsou odpověď. Oni jsou jediní, kdo se k tobě chovají jako k člověku?"

Michael Jackson: "Ano, to je pravda."

Rabín Schmuley: "Takže to je věk, kdy tě to udeřilo, řekl sis: ´O bože, ztratil jsem dětství, protože to (děti) jsou jediní lidé, se kterými se mohu ztotožnit."

Michael Jackson: "Hrozně jsem tím trpěl. Věděl jsem, že je tou dobou se mnou něco špatné, ale potřeboval jsem někoho... to je pravděpodobně důvod, proč jsem měl doma ty figuríny. Řekl bych, že proto, protoze jsem cítil, že potřebuju lidi, někoho, neměl jsem... Byl jsem moc stydlivý na to, abych byl ve společnosti opravdových lidi. Nebylo to takové, jako když stará paní mluvi ke svým rostlinám. Ale vždycky jsem myslel, že jsem chtěl něco, abych se cítil, že mám společnost. Vždycky jsem si říkal: ´Proč je mám?´ Jsou jako skutečné děti a lidé a cítím se potom jako v lidské společnosti."

Rabín Schmuley: "Proč jsi se tak styděl mluvit se skutečnými lidmi? Protože jsi se naučil jen vystupovat a neměl jsi příležitost si jen tak vyrazit?"

Michael Jackson: "Tak je to, nebyl žádný čas jen tak si vyjít ven."

Rabín Schmuley: "Pořád se cítíš osamělý?"

Michael Jackson: "Zdaleka ne tak jako dříve, ne."

 

   

 

"Když mi bylo 8 let, trávil jsem život po nočních klubech – viděl jsem ženy svlékat své oblečení, bitky, viděl jsem, jak se dospělí chovali jako prasata. Proto si to teď vynahrazuji. Když přijdete ke mně domů, uvidíte kolotoče, kino a zvířata."

 

Michael Jackson, 2002

 

 

"Nemám teď rád kluby. Tam jsem chodil, když mi bylo jedenáct, osm, když půjdu zpátky - devět, osm, sedm, šest... Děly se tam rvačky, lidé zvraceli, křičeli, řvali, policejní sirény... Náš otec nás nikdy nenechal, abychom toho byli součástí jinak, než že jsme vystoupili a zmizeli. Ale někdy stejně v tom blázinci uvíznete. Viděl jsem to všechno. Dámu, která vystupovala přímo po nás, malých The Jacksons. ´A jako další vystoupí po malých Jackson 5...´, dáma, která si sundávala všechno oblečení. Hodila svoje kalhotky do publika a muži je chytali a čuchali k nim. Všechno jsem to viděl. Jmenovala se Rose Marie, dávala si na prsa různé věci, točila s nimi a ukazovala všechno. 

Takže, když mi bylo šestnáct, sedmnáct, a kluci říkali, ´Pojdme pařit,´ já na to, Zbláznili jste se?´ a oni na to: ´Ne, jsi blázen? Budou tam holky, můžeme pít.´ Ale já už to zažil. Zažil jsem to, když jsem byl dítě. Teď chci být částí světa, a života, který jsem neměl. Vezměte mě do Disneylandu, vezměte mě tam, kde jsou kouzla."

Michael Jackson v knize Michael Jackson Tapes

 

 

Viděl jsi mé dětství? / Hledám svět, ze kterého pocházím / Hledal jsem okolo sebe / Ve ztrátách a nálezech mého srdce... /  Nikdo mi nerozumí / Dívají se na to jako na podivné výstřednosti... / Protože si stále dělám ze svého okolí srandu / Ale tak mě omluvte... /  Lidé říkají, že nejsem v pořádku / Protože miluji tak základní věci... / Je to můj osud vynahradit si dětství / Které jsem nikdy nepoznal... /  Viděli jste mé dětství? / Hledám ta kouzla z mého mládí / Jako jsou piráti a dobrodružné sny / O dobývání a králích na trůně... /  Předtím, nežli mě odsoudíte, / Snažte se mě opravdu milovat / Podívejte se do svého srdce / A pak se zeptejte / Viděli jste mé dětství? / Předtím, nežli mě odsoudíte, / Snažte se mě opravdu milovat.

 Michael Jackson v písni Childhood

 

 

 

"Michael se Joea bál. Michael a já jsme jezdili na výlety jen proto, abychom se od něj dostali pryč. Joe vždycky něco požadoval, ale nebyl to špatný člověk – možná šel na věci špatně, ale skutečně chtěl pro děti víc než měl sám.

Joe časem roztál a Michael k němu necítil odpor, jak si lidé mysleli. Později se poznali a udobřili se."

David Gest

 

 

<<<<ஜ۩۞۩ஜ>>>>

 

 

"Michael měl na klíně knihu o umění a vzadu (v autě), kde seděl se mnou a s doktorem, diskutoval o renesančním umění. Vysvětloval, že Diana Ross ho o umění naučila hodně, ale že jeho otec byl také talentovaný malíř.

Byl to Rabín Shmuley, který, když jsme byli na Cromwell Road, navrhnul, aby Michael zavolal svému otci do Las Vegas. 'Máš proslov o odpuštění. Myslím, že teď je čas.´

Celou cestu do Hammersmithu o tom Michael tiše uvažoval, když náhle požádal o nejbližší telefon a vytočil číslo. ´Josephe´, řekl, když jsme se sunuli Londýnem v dopravní špičce. ´To jsem já, Michael. Jsem v Londýně. Jsem v pořádku, zlomil jsem si nohu a dost to bolí, ale chtěl jsem, abys věděl, že jedu na Oxfordskou Univerzitu, kde mám proslov a zmiňuju se tam o tobě... Ne, ne, neboj se, je to pozitivní, samozřejmě. Jak se máš? Aha, aha... Samozřejmě, budu. Mám tě rád, tati, ahoj.´ Poté, co to řekl, se dlouhou dobu díval z okýnka. 'Víte,' řekl nám všem, celý rozzářený, 'to je úplně poprvé, co jsem tohle řekl. Nemůžu tomu uvěřit.' Shmuley ho pořádně objal a pogratuloval mu. (..)

Zdál se šťastný, jako kdyby se z jeho ramen uvolnilo nějaké závaží."

Jonathan Margolis (2001)

 

 

"(...) Věřím, že (Michael) především nechtěl být jako jeho otec a že dnes večer konečně zaplašil Josephova ducha a může začít znovu. 

Proto mi připadá smutné, že do teď se každý zaměřoval na takové věci, jako jeho vystupování a jeho výstřednosti, ale přehlížel jeho osobní nepokoj. Udělal to skvěle, s očividnou upřímností. Nemůžu toho člověka obdivovat více.'

Trevor Beattie, the advertising creative guru
 

 

"Objevil jsem, že přinutit rodiče, aby se věnovali svým dětem, je jen jedna část příběhu. Ta další je připravit děti na to, znovu akceptovat své rodiče. Proto vyzývám všechny děti světa - počínaje námi - odpusťme našim rodičům, pokud jsme se cítily přehlíženy. Odpusťme jim a naučme je znovu milovat.

Asi vás nepřekvapilo, když jste slyšeli, že moje dětství nebylo idylické. Odcizení a napětí mezi mnou a mým otcem je dobře zdokumentováno. Můj otec je tvrdý muž a od malička tlačil mě a mé bratry, abychome byli nejlepší. Bylo pro něj obtížné ukázat mi náklonnost. Nikdy mi doopravdy neřekl, že mě má rád. A nikdy mě za nic nepochválil...

Můj otec byl manažerský génius a já i má bratři mu vděčíme za náš profesionální úspěch. Ale co jsem opravdu chtěl, bylo mít otce. Chtěl jsem tatínka, který by mi ukazoval lásku...

Přestože jsem to dřív popíral, musím uznat, že mě musel milovat. Jsem si jistý tím, že mě měl rád. Ukazovali to malé věci, které dělal...

Naučil jsem se vidět otcovu tvrdou ruku jako gesto lásky – ovšem, že ne dokonalé lásky, ale přesto lásky. On mě tlačil dopředu, protože mě měl rád. Protože chtěl, aby se na jeho potomky nikdo nedíval zvysoka. A dnes, více než zatrpklost cítím požehnání. Místo hněvu jsem našel rozhřešení. Namísto pomsty jsem našel smíření. Můj vnitřní vztek pomalu otevřel dveře k odpuštění...

Vše začíná u odpuštění, protože abychom uzdravili svět, musíme nejdříve uzdravit sami sebe. A abychom uzdravili naše děti, musíme nejdříve uzdravit dítě v nás samotných. Jako dospělý a jako rodič si uvědomuji, že nemůžu být celistvá lidská bytost ani rodič schopný bezpodmínečné lásky, aniž bych se vyrovnal s démony mého vlastního dětství.

A o to žádám i vás tady. Žijte tak, abyste naplnili páté z deseti přikázáni. Važte si svých rodičů a nesuďte je. Dopřejte jim pochybovat.

Já chci svému otci odpustit a nesoudit jej. Chci svému otci odpustit, protože chci mít otce a tohle je ten jediný, kterého mám. Chci, aby mě opustila tíha minulých let a abych se svým otcem vstoupil do nového vztahu, nezatíženého hříchy minulosti, který bude trvat do konce života.

Vy všichni tady, kteří se cítíte být zklamáni svými rodiči, vyzývám vás, abyste odložili své zklamání. Kdo z vás se tady cítí být podveden svým otcem nebo matkou, nepodvádějte nadále sami sebe. A ti z vás, kteří chtějí své rodiče odvrhnout, podejte jim naopak svou ruku. Žádám vás, a žádám taky sám sebe, abychom dali rodičům dar bezpodmínečné lásky, aby se tak naučili od nás, svých dětí, milovat. Tak bude opět vrácena láska do bezútěšného a osamělého světa.

Dávné biblické proroctví říká, že jednoho dne přijde nový svět a nový čas, kdy  budou srdce rodičů napravena srdci svých vlastních dětí. Mí přátelé, my jsme ten svět, my jsme ty děti."

Michael Jackson, z proslovu na Oxfordské Univerzitě, 2001
 

 

 

"Myslím si, že v tomto období života tíhnete víc k tomu, vážit si toho, kdo vaši rodiče a jsou co pro vás udělali. Téměř začněte oceňovat vše a kde ve svém životě jste a všechny ty kouzelné věci, které vám vštípili. Vidíte, jak se začínají objevovat a nést plody a já začínám vidět spoustu věcí, kterými mě můj otec a má matka ovlivnili. Je to úžasné. 

Ve spoustě věcí jsem jako můj otec. Je velmi silný, je to bojovník. Vždy nás učil, abychom byli odvážní, sebejistí a věřili jsme ve své sny, ať se děje cokoliv, žádná hvězda není tak daleko, abychom na ní nedosáhli a nikdy se nesmíme vzdát. Naše matka nás to učila také. Ať se děje cokoliv."

Michael Jackson, The Geraldo Interview, 2005

 

 

"...Ta hnisající zranění, která přetrvávala, jsou už pryč.

Na jejich místě začalo svítat novému životu.

To osamnělé dítě svírající svou hračku našlo svůj mír

A objevilo svou radost.
 

Tam, kde není čas, ale nesmrtelnost,

V místě, které oplývá láskou a kde není strach,

Dítě vyrostlo, aby spletlo svá kouzla,

Zanechané v životě smutku, kdysi tak tragickém.
 

Teď je připraveno sdílet,

Připraveno milovat, připraveno pečovat,

Rozvinout své srdce a ničím nešetřit.

Přidej se k němu, odvážíš-li se."

 

Michael Jackson ve své knize Dancing the Dream (Tanec jako sen)

 

<<<<ஜ۩۞۩ஜ>>>>

 

 

Joe Jackson zemřel ve věku 89 let 27.6.2018, 9 let po Michaelově smrti. Osudnou se mu stala rakovina slinivky. U lůžka umírajícího se střídali všichni členové rodiny, včetně Michaelovy dcery Paris. Ta den po jeho smrti napsala na Instagram:

 

RIP The HAWK. Joseph Jackson.

Moci strávit s tebou těch pár posledních momentů znamená všechno. Být schopná říci ti vše, co jsem ti potřebovala říct před tím, než jsme si řekli sbohem, bylo požehnání.  Každý, kdo tě přišel navštívit, přišel s láskou, respektem a obrovskou hrdostí ve svých srdcích. Hrdostí na tebe, hrdostí na to, že jsme tvými dětmi, vnoučaty a pravnoučaty, hrdostí na to, že máme tvou sílu a jsme součástí dynastie, kterou jsi celý život budoval, hrdostí na to být Jackson. Jsi první opravdový Jackson. Legenda, která to všechno odstartovala. Nebýt tebe, nikdo z nás by nebyl tam, kde je. Jsi nejsilnější člověk, kterého znám. Tvá životní práce se zapíše do historie, stejně tak jako ty, jako jeden z největších patriarchů, který kdy žil. Až do své smrti budu opatrovat každý okamžik s tebou, hlavně naše poslední chvíle. Moct držet tě za ruku, ležet u tebe a laskat tě, líbat tě na tváře a čelo, to pro mě znamená víc, než si dokážeš představit. Citovat radu, kterou jsi mi dal, když jsem byla malá, a vidět tvé oči rozzářit se, vyprávět příběhy, které mi o tobě říkal můj táta, říkat vtip a slyšet tě, jak se naposledy směješ. Mé srdce je plné, protože vím, že jsme se opustili tímhle způsobem. Chtěla jsem po tobě, abys mi slíbil, že mě přijdeš navštívit. Souhlasil jsi a já na tom trvám. A já ti slíbila, že budeme stále dál vyprávět tvůj příběh, aby nebyl nikdy zapomenut. Moje pravnoučata budou vědět, kdo je Joseph Jackson. Miluju tě, dědo. Tak moc, že to slova nedokáží vyjádřit. Jsem ti neskonale vděčná a vždy budu. Děkuju ti za všechno. Opravdu. Odpočívej v pokoji a v přechodném stadiu. Velice brzy tě uvidím ve svých snech.

 

 

O několik dnů později Paris ještě odpověděla na všetečnou otázku jedné fanynky:

"Můj děda udělal chyby, ublížil svým dětem, ale ty mu odpustily. Také mám ohledně toho určité pocity, ale netýká se mě to, protože mně neubližoval. Pro mou generaci to byl skutečný děda."

 

<<<<ஜ۩۞۩ஜ>>>>